Literárny hrdina ako medzinárodný projekt
28. 2. 2005 | videné 1924-krát
Reč je o knižnej novinke vydavateľstva Veda: Hrdina v stredoeurópskych a balkánskych literatúrach 19. a 20. storočia.
Autori a editor Ján Koška ju predstavili verejnosti minulý utorok v priestoroch akademického Libressa. Publikácia je výsledkom medzinárodnej spolupráce Ústavu svetovej literatúry SAV, Kabinetu divadla a filmu SAV a Inštitútu literatúry Bulharskej akadémie vied.
Ján Jankovič, moderátor podujatia, úvodom zdôraznil, že ide o výsledok v poradí už druhého spoločného slovensko-bulharského projektu. Prvý projekt mal názov Jazyky európskej modernosti a jeho výsledkom bola rovnomenná monografia, ktorú vydala bulharská strana. Ján Koška, riaditeľ Ústavu svetovej literatúry a zároveň editor knihy, ktorej predmetom je kategória hrdinu v literatúrach strednej a juhovýchodnej Európy, predstavil odbornému publiku inštitucionálnu a tematickú spätosť oboch projektov. Spolu s vedeckou redaktorkou zborníka Vierou Prokešovou upozornili hlavne na možnosť porovnávať procesy, ako sa menil hrdina literatúry za ostatných dvesto rokov, no najmä v druhej polovici 20. storočia.
Elenka Arnaudova, riaditeľka Bulharského kultúrneho a informačného strediska a krstná mama zborníka, prejavila potešenie nad úspechom projektu a poďakovala slovenským partnerom za ich snahy konštruktívnym a otvoreným spôsobom napĺňať spoločné bulharsko-slovenské ciele. Po krste sa odborné publikum malo možnosť z úst zúčastnených autorov štúdií dozvedieť, čo ich na danom projekte motivovalo a inšpirovalo a čím oni sami prispeli do konštrukcie spoločného orientačného priestoru.
Roman Mikuláš
- - - - - - - - - - - - - - -
Pripájame recenziu zborníka od prof. Iva Pospíšila z Masarykovej univerzity v Brne.
- - - - - - - - - - - - - - -
Problém literárního hrdiny a areálu
Hrdina v stredoeurópskych a balkánskych literatúrach 19. a 20. storočia.
Editor Ján Koška. Veda, vydavateľstvo SAV, Bratislava 2004.
Sborník editovaný ředitelem Ústavu svetovej literatúry SAV Jánem Koškou je – jako součást širšího výzkumu vycházejícího z minulosti – rozprostřen do dvou stran: týká se tzv. hrdiny literárního díla, ale současně míří k prostorovosti literatury, ke dvěma areálům: středoevropskému a balkánskému.
Svědčí o tom již úvodní studie Christiny Balabanové, v níž se autorka odvolává na interpretace Milana Kundery, Györgye Konráda, Václava Havla a Czesława Miłosze, přičemž ovšem musela opomenout či uzávorkovat několik set bibliografických položek včetně prací E. Buseka a řady center, kde se zkoumá tento areál nikoli dojmově, emotivně, spekulativně krajně subjektivně a vyhraněně ideologicky, ale jako objekt, jenž je průnikem humanitních, filologických a sociálních věd (např. Vídeň, Poznaň, Brno, Kodaň aj.). Nicméně badatelka přesně postihla shody a rozdíly ve vyjádřeních těchto politiků a umělců, zejména kulturně historické kořeny jejich názorů (Kunderova polycentrická střední Evropa, u Havla historický prostor českého/slovenského národa, odmítnutí Ruska, zejména u Miłosze, mytizace společných polsko-českých liberálních ideálů, u Miłosze rozšíření střední Evropy po Balt, „zlatá svoboda“ Rzeczy Pospolité apod.). Z úvah Ch. Balabanové vyplývá především nezbytí, aby slavistika pečlivěji a bedlivěji zkoumala slovansko-neslovanskou střední Evropu a především její týlové (I. Dorovský) oblasti, k nimž patří nejen Balkán, ale také Rusko, které sem negativně i pozitivně (meziválečné období) pronikalo, proniká a bude pronikat. Zkoumat areál střední Evropy tedy znamená zkoumat také jeho souvislosti a hranice.
Řekl bych, že spojnice mezi jednotlivými studiemi sborníku i ve vztahu k tématu z titulu je víc než volná. Platí to i o brilantní studii Ladislava Franeka Fantastický realizmus v argentínskej literatúre (Julio Cortázar), kde se ukazují značné meziareálové spojitosti existenciálně laděné prózy navazující na starší evropské tradice i mimo hispanoamerickou, resp. románskou sféru (Nietzsche, Dostojevskij, Gorkij); autor tak ukazuje na areálové relace Cortázarova díla. Podle Bisery Dakové („Príbehy“ a „hrdinovia“ v bulharskej próze 90. rokov) – nehledě na tranzitivní pás triviální literatury - směřuje bulharská literatura konce minulého století k introvertnímu hrdinovi. Na příkladu próz Albeny Stambolové To je to, co se stává (2002) manifestuje její krajní lakoničnost (to by svědčilo o průniku tzv. minimalismu) a vnitřní logiku postav a jejich konání.
Expresivně pojal a brilantně realizoval své téma (Telesnosť, priestor slovensko-talianskej medziliterárnej súdržnosti) Pavol Koprda. Vycházel z toho, že kategorie literárního hrdiny má především ontologický statut, jehož jádrem může být - na rozdíl od Heideggerova tázání „Kdo mluví?“ – otázka „Kdo umírá?“. Opíraje se o heroikomický román Paola Volponiho Corporale (1974, Zákoník těla) formuluje tezi, že literatura a její hrdina mají hájit křehkost a bezbrannost lidského bytí, přičemž se dotýká i toho, co lze v literatuře ztratit (např. prostřednictvím primitivní nenávisti k Rusům, Slovanům, pravoslavným, katolíkům apod.). Dotýkaje se zejména děl italské literatury různých období (Ugo Foscolo, G. D’Annunzio, Italo Calvino aj.), nutkavě se vrací k představě křehkosti života (F. Tomizza: La miglior vita, 1977, Onen svět), přičemž ukazuje na vícekulturní jevy prolínání na případu lidí barvitých, složitých osudů (Mario Vittorio Derduľ, Jarmila Očkayová).
Tatiana Ičevska zkoumá hrdinu ve dvou bulharských kosmogoniích (G. S. Rakovski, N. Šejtanov), které po první světové válce měly vyvolávat představu bulharské starobylosti. Velmi akceptabilní je práce Karola Tomiše (Lyrický hrdina v zápase s Bohom) o poezii Endre Adyho a Ivana Kraska, na níž autor ukazuje spojování náboženských a sociálních motivů i schopnost poměřovat hledisky víry i velmi tvrdě vlastní národ. Motiv cesty v poezii E. Bagrjany exponuje Viera Prokešová, zatímco Ľudmila Mindova píše o prózách Danila Kiše.
Detailní je studie Romana Mikuláše o „hrdinovi“ v díle E. Canettiho, zejména o jeho románu Die Blendung. Podle Mikuláše je Canettiho fenomenologické vnímání světa bipolární, bez hybridních rysů postav. Na komparaci válečné prózy české a bulharské postavila svou úvahu Albena Ivanova (Ľudmil Stojanov, Stratis Mirivilis).
Výrazná, polemická a ostrá ve svých hlediscích je stať Jána Košky Hrdina v poézii Jána Smreka, v níž autor kritizuje vítězství pragmatického kalkulu v posledním desetiletí. Na příkladu básníka Jána Smreka a jeho zásadových postojích po roce 1948 – na příkladu srovnání s českými básníky a E. Bagrjanou – prezentuje hodnotou neokázalého hrdinství, které se neprojevuje hazardem, ale důsledným setrváním na vlastním přesvědčení. Neviděl bych to tak ostře. Především si nejsem jist, zda česká poezie vskutku nemá takové lidi, jako byl Ján Smrek, s českým prostředím ostatně spjatý. Myslím dokonce, že má mnohem víc: jedni byli souzeni a uvězněni (katoličtí básníci), jiní došli vnitřním sebezpytováním hned nebo velmi brzy, tj. na počátku nového režimu v letech 1948-1949 nebo o něco později, a to právě jako komunisté nebo marxisté (jejich další vztah k politické straně a filozofii byl individuální), ke kritickému nebo negativnímu postoji k nové skutečnosti (F. Halas, J. Kolář, L. Kundera, Z. Fišer, později J. Skácel, J. Trefulka aj.). Nicméně Koškova studie je ve svém hodnotovém vyústění zcela zřetelná, a tudíž oceněníhodná.
Z dalších studií chci upozornit na práci Adama Bžocha o postexpresionistickém hrdinovi, na práci Márie Bátorové o hrdinovi v slovenské moderně a zejména na práce o dramatických žánrech, ať již jde o studii Dagmar Podmakové, Miloše Mistríka nebo zvláště Miloslava Blahynky, který si všímá slovenských absurdních oper (mj. opery Posledný let, kde se demytizuje – snad až příliš – Milan Rastislav Štefánik).
Problém sborníku tkví však v něčem jiném: ve spojení areálu a literárního hrdiny. Toto spojení není vždy zevrubně osvětleno a propojeno – snad kromě některých úvah, zejména Koprdovy a Koškovy. Nejsem si také zcela jist nutností vyčlenění pojmu „hrdina“ – snad jde o přílišnou, ne zcela funkční patetizaci pojmu postava nebo charakter, s nimiž bychom mohli – snad ještě s několika přívlastky (dominantní, hlavní apod.) – zcela vystačit. Pokud bychom toto hierarchické rozvrstvení (figura – postava – charakter – hrdina) přijali, měli bychom to důkladně, nejlépe v nějaké teoretické studii ozřejmit (P. Koprda se o to pokusil, ale jen in margine své vlastní problematiky). Navíc bychom se tu museli zřetelně přiklonit k srovnávacímu pojetí a zjistit, jak tyto pojmy fungují v různých, alespoň evropských jazycích, a jak souvisejí s metodologií literární vědy, zejména s poetikou a jejím pojmoslovím.
Tyto poznámky však nijak nesnižují zásadní kritický význam přítomného sborníku: z hlediska tématu i metody, sepětí dvou areálů a problému, který se znovu dostává do centra pozornosti literární vědy a kulturologie, již v souvislosti s jejich zjevnou antropologizací. Sborník je volným, kreativním rozvíjením přinejmenším dvou novodobých slovenských literárněvědných tradic: Nitranské školy a Ďurišinova týmu.
Ivo Pospíšil
Autori a editor Ján Koška ju predstavili verejnosti minulý utorok v priestoroch akademického Libressa. Publikácia je výsledkom medzinárodnej spolupráce Ústavu svetovej literatúry SAV, Kabinetu divadla a filmu SAV a Inštitútu literatúry Bulharskej akadémie vied.
Ján Jankovič, moderátor podujatia, úvodom zdôraznil, že ide o výsledok v poradí už druhého spoločného slovensko-bulharského projektu. Prvý projekt mal názov Jazyky európskej modernosti a jeho výsledkom bola rovnomenná monografia, ktorú vydala bulharská strana. Ján Koška, riaditeľ Ústavu svetovej literatúry a zároveň editor knihy, ktorej predmetom je kategória hrdinu v literatúrach strednej a juhovýchodnej Európy, predstavil odbornému publiku inštitucionálnu a tematickú spätosť oboch projektov. Spolu s vedeckou redaktorkou zborníka Vierou Prokešovou upozornili hlavne na možnosť porovnávať procesy, ako sa menil hrdina literatúry za ostatných dvesto rokov, no najmä v druhej polovici 20. storočia.
Elenka Arnaudova, riaditeľka Bulharského kultúrneho a informačného strediska a krstná mama zborníka, prejavila potešenie nad úspechom projektu a poďakovala slovenským partnerom za ich snahy konštruktívnym a otvoreným spôsobom napĺňať spoločné bulharsko-slovenské ciele. Po krste sa odborné publikum malo možnosť z úst zúčastnených autorov štúdií dozvedieť, čo ich na danom projekte motivovalo a inšpirovalo a čím oni sami prispeli do konštrukcie spoločného orientačného priestoru.
Roman Mikuláš
- - - - - - - - - - - - - - -
Pripájame recenziu zborníka od prof. Iva Pospíšila z Masarykovej univerzity v Brne.
- - - - - - - - - - - - - - -
Problém literárního hrdiny a areálu
Hrdina v stredoeurópskych a balkánskych literatúrach 19. a 20. storočia.
Editor Ján Koška. Veda, vydavateľstvo SAV, Bratislava 2004.
Sborník editovaný ředitelem Ústavu svetovej literatúry SAV Jánem Koškou je – jako součást širšího výzkumu vycházejícího z minulosti – rozprostřen do dvou stran: týká se tzv. hrdiny literárního díla, ale současně míří k prostorovosti literatury, ke dvěma areálům: středoevropskému a balkánskému.
Svědčí o tom již úvodní studie Christiny Balabanové, v níž se autorka odvolává na interpretace Milana Kundery, Györgye Konráda, Václava Havla a Czesława Miłosze, přičemž ovšem musela opomenout či uzávorkovat několik set bibliografických položek včetně prací E. Buseka a řady center, kde se zkoumá tento areál nikoli dojmově, emotivně, spekulativně krajně subjektivně a vyhraněně ideologicky, ale jako objekt, jenž je průnikem humanitních, filologických a sociálních věd (např. Vídeň, Poznaň, Brno, Kodaň aj.). Nicméně badatelka přesně postihla shody a rozdíly ve vyjádřeních těchto politiků a umělců, zejména kulturně historické kořeny jejich názorů (Kunderova polycentrická střední Evropa, u Havla historický prostor českého/slovenského národa, odmítnutí Ruska, zejména u Miłosze, mytizace společných polsko-českých liberálních ideálů, u Miłosze rozšíření střední Evropy po Balt, „zlatá svoboda“ Rzeczy Pospolité apod.). Z úvah Ch. Balabanové vyplývá především nezbytí, aby slavistika pečlivěji a bedlivěji zkoumala slovansko-neslovanskou střední Evropu a především její týlové (I. Dorovský) oblasti, k nimž patří nejen Balkán, ale také Rusko, které sem negativně i pozitivně (meziválečné období) pronikalo, proniká a bude pronikat. Zkoumat areál střední Evropy tedy znamená zkoumat také jeho souvislosti a hranice.
Řekl bych, že spojnice mezi jednotlivými studiemi sborníku i ve vztahu k tématu z titulu je víc než volná. Platí to i o brilantní studii Ladislava Franeka Fantastický realizmus v argentínskej literatúre (Julio Cortázar), kde se ukazují značné meziareálové spojitosti existenciálně laděné prózy navazující na starší evropské tradice i mimo hispanoamerickou, resp. románskou sféru (Nietzsche, Dostojevskij, Gorkij); autor tak ukazuje na areálové relace Cortázarova díla. Podle Bisery Dakové („Príbehy“ a „hrdinovia“ v bulharskej próze 90. rokov) – nehledě na tranzitivní pás triviální literatury - směřuje bulharská literatura konce minulého století k introvertnímu hrdinovi. Na příkladu próz Albeny Stambolové To je to, co se stává (2002) manifestuje její krajní lakoničnost (to by svědčilo o průniku tzv. minimalismu) a vnitřní logiku postav a jejich konání.
Expresivně pojal a brilantně realizoval své téma (Telesnosť, priestor slovensko-talianskej medziliterárnej súdržnosti) Pavol Koprda. Vycházel z toho, že kategorie literárního hrdiny má především ontologický statut, jehož jádrem může být - na rozdíl od Heideggerova tázání „Kdo mluví?“ – otázka „Kdo umírá?“. Opíraje se o heroikomický román Paola Volponiho Corporale (1974, Zákoník těla) formuluje tezi, že literatura a její hrdina mají hájit křehkost a bezbrannost lidského bytí, přičemž se dotýká i toho, co lze v literatuře ztratit (např. prostřednictvím primitivní nenávisti k Rusům, Slovanům, pravoslavným, katolíkům apod.). Dotýkaje se zejména děl italské literatury různých období (Ugo Foscolo, G. D’Annunzio, Italo Calvino aj.), nutkavě se vrací k představě křehkosti života (F. Tomizza: La miglior vita, 1977, Onen svět), přičemž ukazuje na vícekulturní jevy prolínání na případu lidí barvitých, složitých osudů (Mario Vittorio Derduľ, Jarmila Očkayová).
Tatiana Ičevska zkoumá hrdinu ve dvou bulharských kosmogoniích (G. S. Rakovski, N. Šejtanov), které po první světové válce měly vyvolávat představu bulharské starobylosti. Velmi akceptabilní je práce Karola Tomiše (Lyrický hrdina v zápase s Bohom) o poezii Endre Adyho a Ivana Kraska, na níž autor ukazuje spojování náboženských a sociálních motivů i schopnost poměřovat hledisky víry i velmi tvrdě vlastní národ. Motiv cesty v poezii E. Bagrjany exponuje Viera Prokešová, zatímco Ľudmila Mindova píše o prózách Danila Kiše.
Detailní je studie Romana Mikuláše o „hrdinovi“ v díle E. Canettiho, zejména o jeho románu Die Blendung. Podle Mikuláše je Canettiho fenomenologické vnímání světa bipolární, bez hybridních rysů postav. Na komparaci válečné prózy české a bulharské postavila svou úvahu Albena Ivanova (Ľudmil Stojanov, Stratis Mirivilis).
Výrazná, polemická a ostrá ve svých hlediscích je stať Jána Košky Hrdina v poézii Jána Smreka, v níž autor kritizuje vítězství pragmatického kalkulu v posledním desetiletí. Na příkladu básníka Jána Smreka a jeho zásadových postojích po roce 1948 – na příkladu srovnání s českými básníky a E. Bagrjanou – prezentuje hodnotou neokázalého hrdinství, které se neprojevuje hazardem, ale důsledným setrváním na vlastním přesvědčení. Neviděl bych to tak ostře. Především si nejsem jist, zda česká poezie vskutku nemá takové lidi, jako byl Ján Smrek, s českým prostředím ostatně spjatý. Myslím dokonce, že má mnohem víc: jedni byli souzeni a uvězněni (katoličtí básníci), jiní došli vnitřním sebezpytováním hned nebo velmi brzy, tj. na počátku nového režimu v letech 1948-1949 nebo o něco později, a to právě jako komunisté nebo marxisté (jejich další vztah k politické straně a filozofii byl individuální), ke kritickému nebo negativnímu postoji k nové skutečnosti (F. Halas, J. Kolář, L. Kundera, Z. Fišer, později J. Skácel, J. Trefulka aj.). Nicméně Koškova studie je ve svém hodnotovém vyústění zcela zřetelná, a tudíž oceněníhodná.
Z dalších studií chci upozornit na práci Adama Bžocha o postexpresionistickém hrdinovi, na práci Márie Bátorové o hrdinovi v slovenské moderně a zejména na práce o dramatických žánrech, ať již jde o studii Dagmar Podmakové, Miloše Mistríka nebo zvláště Miloslava Blahynky, který si všímá slovenských absurdních oper (mj. opery Posledný let, kde se demytizuje – snad až příliš – Milan Rastislav Štefánik).
Problém sborníku tkví však v něčem jiném: ve spojení areálu a literárního hrdiny. Toto spojení není vždy zevrubně osvětleno a propojeno – snad kromě některých úvah, zejména Koprdovy a Koškovy. Nejsem si také zcela jist nutností vyčlenění pojmu „hrdina“ – snad jde o přílišnou, ne zcela funkční patetizaci pojmu postava nebo charakter, s nimiž bychom mohli – snad ještě s několika přívlastky (dominantní, hlavní apod.) – zcela vystačit. Pokud bychom toto hierarchické rozvrstvení (figura – postava – charakter – hrdina) přijali, měli bychom to důkladně, nejlépe v nějaké teoretické studii ozřejmit (P. Koprda se o to pokusil, ale jen in margine své vlastní problematiky). Navíc bychom se tu museli zřetelně přiklonit k srovnávacímu pojetí a zjistit, jak tyto pojmy fungují v různých, alespoň evropských jazycích, a jak souvisejí s metodologií literární vědy, zejména s poetikou a jejím pojmoslovím.
Tyto poznámky však nijak nesnižují zásadní kritický význam přítomného sborníku: z hlediska tématu i metody, sepětí dvou areálů a problému, který se znovu dostává do centra pozornosti literární vědy a kulturologie, již v souvislosti s jejich zjevnou antropologizací. Sborník je volným, kreativním rozvíjením přinejmenším dvou novodobých slovenských literárněvědných tradic: Nitranské školy a Ďurišinova týmu.
Ivo Pospíšil